Léto roku 2015 jsem prožil celkem běžným způsobem. Věnoval jsem se létání na paraglidu, lezení ve skalách, jízdě na motorce, ale i plavbám, tentokrát na Azorech a po středozemním moři. Ovšem s příchodem podzimu jsem opět začal cítit nutkání a chuť pustit se do projektu obeplutí země, nonstop, sólo.
Začal jsem tedy hledat vhodnou loď, která by vyhověla mé představě o pevném oceánském plavidle. Na Martiniku jsem jednou takovou loď viděl. Dokonce jsem si jí v maríně z mola detailně nafotil. Tolik se mi líbila. „To by byla loď přesně pro mě“, řekl jsem si. Poté, co jsem našel a kontaktoval majitele, obdržel jsem podrobné informace a další fotky i z vnitřku lodi.
Zde je nutno podotknout, že francouzsky nemluvím a moje angličtina je zatím také na nevalné úrovni. Naštěstí mi s komunikací pomohla kamarádka Anetka, která naopak mluví mimo jiné skvěle francouzsky i anglicky.
Majitel nakonec souhlasil s prodejem a vše se schylovalo k mému dalšímu přeplutí Atlantiku, tentokrát na mé vlastní lodi.
Ovšem věci se změnily ve chvíli, kdy jsem zjistil, že loď není ocelová, ale hliníková. Toho jsem si bohužel hned nevšiml a v tomto ohledu se projevila moje nezkušenost. A protože jsem měl jasno v tom, že hliníková loď pro můj záměr není vhodná, byl jsem nucen hledat dále.
Mezi tím jsem také oslovil Petra Ondráčka a svěřil jsem se mu se svým plánem. Zároveň jsem Petra poprosil o pomoc s celým projektem a doufal jsem, že mě neodmítne. Petr souhlasil a já měl obrovskou radost, protože jsem věděl, že se všemi Petrovými zkušenostmi bude realizace mého pokusu o mnoho snazší.
Stále jsem hledal svou vysněnou loď. Sbíral jsem informace o ocelových jachtách, o jejich výhodách i nevýhodách a pročítal zkušenosti majitelů po celém světě. Zároveň jsem nabýval dojmu, že najít takovou loď v dobrém stavu a za slušné peníze bude dosti těžké, pokud ji vůbec kdy najdu. Procházel jsem průběžně snad všechny dostupné stránky na internetu s nabídkou lodí a stále jsem nemohl najít tu pravou. Dokonce jsem nějakou dobu uvažoval i o stavbě ocelové lodi od samotného začátku.
Další variantou bylo použít laminátovou loď a všemožně ji zesílit a vystužit. Stavba nové lodi se ovšem zdála příliš časově i finančně náročná a varianta s úpravou laminátové lodi v sobě skrývala také mnoho úskalí a otazníků.
Ovšem náhoda tomu chtěla, že jsem jednoho časného rána, při mém hledání na internetu, náhodou narazil na nabídku na www.theyachtmarket.com, kde jsem nevěřícně hleděl na fotky a popis úžasné lodi, která stála na suchu poblíž anglického Liverpoolu.
Když řeknu, že to byla láska na první pohled, tak to asi přesně vystihuje skutečnost. Popis lodi i její stav přesně odpovídal tomu, co jsem hledal. Loď byla v raném stádiu rekonstrukce poté, co byla jako nová pouhých deset let na vodě a následně stála dvacet pět let zakonzervovaná v hale.
Vzhledem k tomu, že jsem měl v plánu získanou loď rozebrat a postavit znovu podle svých představ, byla toto pro mne nabídka snů. Cena byla také více než přijatelná a tak jsem ihned napsal brokerovi, který prodej zajišťoval.
I v tomto případě s komunikací v angličtině pomáhala Anetka, jejíž nejen velmi dobré jazykové schopnosti, ale i samostatnost a organizační schopnosti, umožňovaly o mnoho snadnější průběh jednání. Anetka se díky tomu stala, vedle Petra Ondráčka, třetím členem našeho týmu.
Později jsem zjistil, že broker inzerát o prodeji lodi umístil na internet předchozí večer a tak jsem byl zřejmě první, kdo jej shlédl a reagoval. Loď byla tedy k mání a já měl chuť ihned se vydat na místo, kde stála. Za pár dní, koncem března 2016 jsme spolu s Anetkou vyrazili na cestu. Prohlídka na místě dopadla ještě lépe, než jsem doufal. Loď vlastnili dva společníci Derick Sinclair a Andrew Harrison. Při prohlídce byl přítomen jeden z těchto dvou majitelů Derick.
Když jsem Derickovi sdělil pro jaký účel bych loď rád získal, v jeho očích se cosi zalesklo a rázem bylo vše o mnoho snazší. Od té doby naše komunikace probíhala v o poznání osobnější rovině.
Derick nám sdělil že taková plavba byl jeho celoživotní sen, který si vzhledem ke svému věku již určitě nesplní. Loď nesla jméno MISCIN, což podle slov Dericka bylo spojení počátečních písmen jmen dětí prvního majitele lodi. Derick s Andrewem byly tedy druzí majitelé v historii lodi, (viz popis lodi a jeji historie).
Derick vyslovil přání mít možnost sledovat přípravu mého projektu a následně i průběh plavby, což jsem mu velmi rád slíbil.
Prodej byl tedy dojednán. Všichni jsme se později shodli, že bude lepší, když loď dostane ke svému znovuzrození také nové jméno. V průběhu dalšího rozhovoru u společného oběda, jsme s Anetkou postupně zjišťovali, že oba výše jmenovaní pánové jsou v Anglii mezi mořeplavci a zřejmě nejen mezi nimi, známé a velmi zajímavé osobnosti. Konkrétně Derick Sinclair je patentový inženýr, který vymyslel spoustu užitečných věcí, včetně vylepšení týkajících se lodí.
Mimo jiné například na systém navíjení hlavní plachty do stěžně, nebo na koncepci nafukovacích záchranných vest pro pasažéry lodí a letadel tak, jak je známe dnes. Spolu s Andrewem ještě v současnosti vymýšlejí a realizují své nápady a patenty. Koneckonců i loď, kterou jsem od nich koupil, měla v sobě mít instalovaný jeden z jejich vynálezů.
Zdravotní komplikace Andrewa zapříčinily zpoždění realizace a celý projekt nakonec přišel o financování, které bylo zajištěno ze státních prostředků na vědu a výzkum v Anglii. Oba pánové mají navíc svou vlastní loď a tak byla MISCIN nakonec na prodej. Po návratu do Prahy nastala fáze příprav na transport lodi.
Podívejte se na fotky z první prohlídky v Liverpoolu
