V polovině května 2016 bylo vše připraveno na transport lodi z Liverpoolu do Neratovic. Anetka se mnou do Liverpoolu tentokrát jet nemohla, protože měla pracovní program v Budapešti. Vyrazil jsem tedy sám.
Cesta autem po evropských dálnicích pěkně ubíhala a díky tomu jsem byl v Dunkerku s velkým předstihem. Můj Nissan umožňuje vytvořit vzadu rovnou plochu a tak jsem využil téměř tří hodin zbývajících do nalodění na trajekt, ke spánku. Budík mě probudil přesně na čas a chvíli po tom už stálo moje auto spolu s ostatními zaparkované v útrobách trajektu.
Sice se to nemá, ale ani tady jsem nevystoupil a ulehl k dalšímu spánku. Při naší první cestě s Anetkou na konci března, jsme zažili plavbu na trajektu, kdy přes La Manche současně přecházela bouře Katy. V takových podmínkách se i takhle velká loď trochu rozhoupe a nemalé množství pasažérů se muselo potýkat s mořskou nemocí. Tentokrát však byla plavba klidná a já se po dvou hodinách probudil v Doveru, těsně před přiražením trajektu k molu. Cesta po anglických dálnicích ubíhala opět velmi rychle a po několika hodinách jízdy jsem byl u hotelu. Byla skoro půlnoc, ale měl jsem domluvené, že mi majitel hotelu nechá klíče pod malým keřem proti vstupním dveřím. Po chvilce hledání jsem našel obálku s klíči a s instrukcemi a za půl hodiny už jsem spokojeně spal.
Na místě v Liverpoolu
Ráno jsem si dal typickou anglickou snídani a vyrazil na malý výlet na pobřeží. S Derickem jsme měli sraz u lodi v deset dopoledne a Derick byl opět přesný. Přijel i druhý ze spolumajitelů Andrew. Následovalo nakládání všemožných věcí, které byly uložené v malém bungalovu vedle lodi, a které jsem dostal spolu s lodí. Bylo také potřeba udělat přípravu na transport v podobě odmontování zábradlí na lodi a všech věcí, které by mohli při nakládání překážet.
Dorazil znovu také Derickův známý Steve, který rozumí lodní technice a motorům a se kterým jsem si chtěl ještě vyjasnit některé mé otázky.Bylo vlastně dobře, že se mnou tentokrát Anetka nemohla jet, protože jsem se anglicky více rozmluvil a po pár hodinách už jsem měl pocit, že si s ostatními jsem schopen říci vše, co bylo potřeba a i něco navíc.
Před polednem dorazil trailer z Cargonetu. Loď byla v podstatě připravena a tak vyvstala otázka zda by nebylo možné, oproti původnímu plánu, provést nakládku již týž den.
Přestože se po komunikaci s jeřábnickou firmou nejprve zdálo, že to možné bude, nakonec jeřáb ten den přijet nestihl. Druhý den v devět hodin ráno jsme byli všichni připraveni na místě a čekali na příjezd jeřábu, který byl podle původního plánu právě na devátou objednán. Jeřáb stále nejel a když ani v deset hodin nepřijel, volal jsem do jeřábnické firmy a chtěl vědět co se děje. Slečna na telefonu mě uklidňovala, že je jeřáb již na cestě, ale nepřijel ani do půl jedenácté. Začali jsme být trochu nervózní, protože bylo potřeba, aby kamion s lodí stihl domluvený trajekt v Harwichi.
Jeřáb nakonec dorazil až po jedenácté. Naštěstí bylo vidět, že pánové od jeřábu nenakládají loď poprvé a že se v těchto končinách s loděmi manipuluje často.
Za chvilku už byla loď na autě a mohlo se začít s přivazováním. Tady musím vyzdvihnout skvělou práci obou řidičů z Cargonetu. Ti moc zkušeností s převozem lodí neměli, přesto se jim podařilo loď na svůj speciální návěs přikurtovat tak, že sklidili uznání od Dericka i Andrewa. Jak se později ukázalo, loď se na autě za celou cestu nepohnula ani o milimetr, což dobrou práci obou řidičů jen potvrzovalo.
Cesta do Neratovic
Po pěti hodinách uvazování jsme tedy vyrazili na cestu. Udělal jsem pár záběrů z auta při jízdě za trailerem po místních okreskách a ještě po najetí na dálnici. Napadlo mě udělat ještě záběr ze stání na odpočívadle vedle dálnice na projíždějící soupravu.
Žádné odpočívadlo ale dlouho nebylo, a tak jsem nakonec zastavil v místě umístění telefonu pro použití v nouzi, což je relativně krátký odstavný pruh vedle dálnice. Zanedlouho projel trailer s lodí kolem mě a já natočil poslední plánovaný záběr.
Pak jsem sedl do auta a hodlal vyrazit na cestu do Doveru. Dálnice byla v tuto dobu dost vytížená, pruh na rozjetí krátký a tak jsem šlápl pořádně na plyn, abych ostatní auta na dálnici moc nezpomalil. Ovšem náhle se ozvalo tlumené cvaknutí a auto stálo na místě i přes zařazenou rychlost a puštěnou spojku. Bylo jasné, že něco povolilo. Rychlý pohled pod auto potvrdil moji domněnku. Prasklá levá poloosa. Tím byl napsán scénář pro následující hodiny.
První úkol byl najít odtahovku. V tomto případě jsem přeci jen využil pomoc Anetky na telefonu, která se domlouvala přeci jen o mnoho snadněji než já a hlavně měla přístup na internet. Podařilo se najít odtahovku, která měla i vlastní dílnu a Anetka našla i hotel nedaleko této dílny. Za dvě hodiny už stálo auto před servisem a já večeřel a popíjel pivko v hotelu. Hotel byl vlastně přestavěný středověký hrádek a atmosféra byla neuvěřitelná. Těch piv po večeři bylo nakonec trochu víc a tak jsem byl rád, že jsem se ve spleti kamenných chodeb nakonec dostal v pořádku do postele.
Druhý den v deset hodin ráno už jsem byl v servisu. Byl trochu problém s novou poloosou, protože těchto aut po světě moc nejezdí. Nakonec se podařilo najít firmu, která mohla dodat repasovaný díl. Přestože firma sídlila více jak sto kilometrů daleko, tak už za hodinu a půl ležely u nohou technika dvě poloosy.
Poslali raději levou i pravou, protože si nebyli jistí zda se neliší levé a pravé řízení. Řízení se nelišilo a po skvělé práci servisu jsem po další hodině znovu svištěl po dálnici. Další cesta do Prahy už proběhla bez problémů. Do Litoměřic, do sídla firmy Cargonet, jsem nakonec dorazil jen asi půl hodiny po tom, co tam přijela souprava s lodí. Byl pátek a loď musela stát v Litoměřicích do pondělí, protože o víkendu tento typ dopravy po dálnicích jet nemůže.
V pondělí ráno jsme již stáli před halou a na místě byl i autojeřáb z firmy ZSD Servis, spol. s r.o., která sídlí také v areálu Spolany. Se mnou přijeli i moji dva kamarádi Ondřej a Petr, aby s vyložením lodi pomohli. Kamion s lodí nejprve zacouval do haly, kde jsme pomocí našeho portálového jeřábu v hale vyložili stěžeň. Kamion pak vyjel před halu tak, aby byl v ose s kolejemi vedoucími do haly.
Loď jsme odvázali a pomocí autojeřábu jsme loď zvedli jen asi metr do vzduchu, aby mohl trailer poodjet. Následně jsme pod loď dotlačili naše kolejové plato a loď na něj mohla být spuštěna. Zbývalo již jen zatlačit plato s lodí po kolejích do haly a vše bylo hotové.
Pohled na moji vlastní loď konečně stojící na hale ve mě vyvolával obrovské vzrušení. Zároveň jsem se těšil na všechnu tu práci, která teď stála před námi.
Forogalerie
